Shindyho éteričtí koně mají po skvělém demu Slaves Of Time konečně CD. A procházejí se, p(r)outníci jedni, skrze všemožné hudební styly, od deathmetalu (ze kterého vlastně vycházejí) přes artrockové prvky typu King Crimson či Mahavishnu Orchestra až po najazzlé pasáže. Nechápu ovšem, proč se každý v souvislosti s VUVR ohání pojmem jazz. S jazzem mají Adam a comp. společné pouze svobodné přemýšlení o hudbě a některé náladové momenty. Ale základní prvek jazzu – totiž improvizaci – VUVR naprosto postrádají. Není to na škodu, alespoň pro mne. VUVR mají pevnou stavbu songů. To ovšem znamená, že afektovaný jazzmen by je odsoudil jako „metronomové šílence“. O to ovšem nám, primitivním metalistům (hehe!), nejde. A VUVR hrají skvělou technickou muziku. Není to nářez, není to brutalita. VUVR jsou pocit. Kdo nestojí o volné pohybování se na hraně deathmetalu, artrocku a všemožných nálad, ať dá ruce pryč, Pilgrimage mu nezachutná. Ale pro otevřeného člověka budou Brňáci lahůdkou, a to jak hudebně, tak instrumentálně. Malé či nulové zastoupení lyrického elementu vnímání nálad jen napomůže. Ale i z krátkých textů si vezmete především pocit, neboť slouží hlavně k dokreslení hudebních motivů. V úvodní Fear vás zamrazí, v páté pocitovce Longing dojde na překvapení v podobě altsaxofonu, v sedmé Waves zase flétna, text Surprised By Pleasure je skvělý slovní axiom... je toho opravdu mnoho a je fakt pohoda v muzice VUVR hledat a nacházet nové elementy a pocity... Tahle kapela je na to, že vychází z deathmetalu, až překvapivě široce sdělná a je jenom na posluchači, jestli to dokáže ocenit, či nikoli...